Jdi na obsah Jdi na menu
 

Mnozí z nás, jsou-li tázáni po svém národnostním původu či po své náboženské identitě, bývají v rozpacích. Sám sebe považuji za příklad par excellence. Z židovského původu některých předků zbylo navenek v domě mých rodičů pár jidiš výrazů, jakýsi, ovšem nedůsledný, odpor ke konzumaci vepřového masa, vnitřně pak možná poněkud větší úcta ke slovu mluvenému i psanému, než bývalo zvykem v našem okolí, a od rodičů převzatý základní pocit, že tam (narodil jsem se a trávil dětství v NDR) nejsme skutečně doma. A to bylo skoro vše. Jsme děti a vnuci oněch asimilovaných Židů, pocházíme ze smíšených manželství, jsme dětmi onoho šíleného 20.století, částí toho, co zbylo po holocaustu.

A byly písně, také v NDR. Pamatuji si, že jsem už jako dítě, naprosto okouzlen, ba zamilován, poslouchal jidiš písně, které zpívala Lin Jaldati, židovská zpěvačka, jež žila ve východním Berlíně, později i písně Hany Hegerové a dalších. Měl jsem pocit, že tyto melodie a tuto řeč, jež každou slabikou vypravuje o osudu aškenázských Židů v diaspoře, dávno znám.

I v synagoze měl a má hudební prvek přední význam. Modlitby nejsou prostě předčítány, přednášejí se jakýmsi recitativem - synagogálním zpěvem. Protože Židé odjakživa milovali hudbu, žádali školené kantory s dobrým hlasem, kteří museli být schopni svým zpěvem vyzdvihnout smysl a význam a vyjádřit stestk srdce.

Zhruba v polovině 18.století vzniklo ve východoevropském židovství velké mysticko-náboženské lidové hnutí chasidismus. Jeho zakladatelem byl Izrael ben Eliezer Baal Šem Tov (1700-1760), mistr Božího jména. Centrem tohoto hnutí byla Halič a západní Ukrajina. Stopy chasidismu zasáhly až do Mikulova (rabi Ha-Levi Horowic). Chasidismus je velký a dosud možná poslední pokus o náboženskou obnovu živého lidového judaismu, slučující tradice židovské mystiky, náboženské etiky a talmudické učenosti. Nevyžadoval však od svých příznivců studium těžce srozumitelných hebrejských a aramejských textů, nýbrž radostné, bezpodmínečné ANO celému bytí. Chasidim prožívali v extatickém tanci a zpěvu bezprostřední blízkost Boha.

"...O svátcích se tančí. Sta mužů uchopí druh druha za ruku nebo položí rámě kolem jeho šíje a utvoří veliké kolo, které se otáčí houpavým tanečním krokem. Nejprve pomalu, pak rychleji a rychleji. Začne se tančit v učebně, ale po chvíli vytáhne celý zástup na náměstí a tančí pod okny rabiho. Tanec trvá nepřetržitě třeba hodinu i déle. Až do vysílení tančících, opojených neustálým opakováním stále jedné, mysticky zabarvené taneční melodie. Tak tančí sféry nadpozemských světců večně kolem slavného trůnu Páně. My mladí zpíváme, tleskajíce do taktu. Rabi tančí jen chvilku při dopolední bohoslužbě o podzimních svátcích. Tančí sám. V ruce při tom drží palmovou ratolest anebo pergamenový svitek Zákona. Pohled na mystický tanec světcův nás naplňuje pocitem nábožné bázně..." (J. Langer: Devět bran)

Z lidové hudební tradice aškenázských Židů, zvlášť chasidů, pochází i klezmer (k'lei-nádoba, nástroj, zemer-pěvec - zpívající nádoba - hudební nástroj - klezmorim-hudebníci). V užším slova smyslu hudba, jež se hrála na aškenázských svatbách, se pak rychle rozvíjela a rozšířila v Evropě i Americe, kde přijímala prvky jazzu. Dominantními nástroji klezmeru byly a jsou housle a klarinet - ve svém zpěvu lidskému hlasu nejbližší, vypravují, smějí se, pláčou... Připomínají synagogální zpěv, modlitbu, tlumočí tradici.

Nesen touhou po oživení této tradice v Brně takto před pěti lety vznikl náš soubor Ha Chucpa. Konkrétně bylo jeho založení inspirováno mými zážitky a zkušenostmi s židovskými hudebníky v Litvě, Rumunsku, Izraeli, mým jednoročním působením v pražském sboru Mišpacha, programy, které jsem v HaDi již dříve uváděl, především pak obrovskou chutí členů objevit tuto hudbu, tuto kulturu... Někdy vídáme, jak se k našemu zpěvu přidávají starší lidé z Židovské obce, vzpomínají na další sloky písní a začínají nám vyprávět o své minulosti...

Písně jsou. Naše. V jedné z nich "Untr dajne vejse štern" se zpívá: "Got getrajer ... lojf ich hechr, ibr dechr, un ich zuch: vu bist, vu? ... (Bože věrný ... běžím výš, přes střechy a hledám: kde jsi, kde?). Ptejme se. Kouzlo klezmeru tkví v tom, že se zde zároveň mísí smutek i radost - tak, jak to učí Talmud: jestliže jsme příliš smutní, máme si připomenout přikázání být veselí, jsme-li příliš veselí, máme si připomenout zboření Chrámu a být smutní...

W. Spitzbardt, Brno 2001